Ateliér věž

Můj dosavadní život představuje dlouhá šňůra různobarevných korálků jednotlivých let. Navlékám je postupně, tak jak jeden za druhým přicházejí. Jejich barevná škála je skutečně různorodá – jsou zde korálky zářivé, jásavě radostné, plné slunce, radosti a krásných okamžiků, ale také jemně zastřené, plné melancholie a loučení, zcela matné s nádechem nejistoty, tiše zádumčivé, nevýrazné i šedé obavami a bohužel i několik málo docela sytě temných, plných hlubokého žalu a bolesti.

Ráda tento náhrdelník čas od času vyjmu ze své nejtajnější skříňky, probírám ho mezi prsty a nechám se neslyšně unášet na vlně dávných i nedávných vzpomínek.

Ten v pořadí úplně první, bíle perleťový korálek, byl navlečen na šňůru života již léta páně 1931. Když zlehounka přivřu obě víčka, vidím kolem sebe zcela zřetelně ten čilý stavební ruch, který se prolíná s vůní čerstvého betonu a novoty. Je radost pohledět na tu dokonalou souhru přičinlivých lidských rukou, které cíleně a s neuvěřitelnou přesností uvádějí v život směle načrtnuté plány, jejichž objemný svazek k sobě tiskne jejich opodál stojící nenápadný původce.

A copak se asi skrývá za tímto blankytně modrým korálkem? Panečku, přece první napouštění mých mohutných útrob. Ještě dnes si dokáži do sebemenších detailů vybavit to napjaté očekávání mého tvůrce, mých stavitelů i mě samotné, které tolik významnému okamžiku předcházelo a pak tu obrovskou zurčící masu, která postupně zaplnila celý prostor jí vyhrazený. Připomínám si dobovou fotografii, na které mi to opravdu mimořádně slušelo. Já, radostně zářící, s hlavou hrdě vztyčenou, dotýkající se až samotného okraje bílých, pomalu plynoucích oblak a kolem dokola širá krajina... Ach, ten bezstarostný čas dětství.

Netrvá však dlouho, a azurovou oblohu překrývá zlověstný mrak, pod jehož temným příkrovem se do mého rodného kraje plíživě vkrádá válka. Ano, toto zračí tento sytě tmavý korálek. Až se mi chce plakat, když si vzpomenu na ty nekonečně dlouhé útrapy, které museli přestát mí lidští sousedé tam dole u mých nohou. A když už se zdálo, že je po všem, považte i já sama jsem se ocitla v bezprostředním ohrožení. Ostřelovači se na mě zle osopili, že zde našlo útočiště několik nepřátelských vojáků. Tehdy jsem se opravdu bála. Ještě nyní cítím tu temnou hrůzu a bolest, která mě ochromila po zasažení jejich střelou. Dodnes mi ji připomíná jizva, která se citelně ozývá vždy při změně počasí.

Ale potom již přece jen vysvitlo slunce a já měla možnost ze své nebetyčné výše sledovat, jak se vše obnovuje a znovu tvoří, a všude ve vzduchu byla cítit převeliká radost a odhodlání... Pohleďte, oranžový korálek je následován žlutým a vesele červeným.

Jak už to však v životě bývá, jednou jsi dole, jednou nahoře. Zčistajasna přišel den, kdy se ukázalo, že již není zapotřebí mých vodních služeb a bylo nesmlouvavě rozhodnuto, že má voda, znamenající veškerý smysl mého žití, bude vypuštěna. Vyjadřuje to tento bledě modrý korálek ve tvaru slzy.

Následují dny plné bezbřehého smutku a prázdnoty, korálky příslušející tomuto období jsou v barvě jen stěží popsatelné. Nezadržitelně jsem chřadla jak na těle tak na duši. Mými jedinými společníky se stali holubi. Tito představovali mé pojítko s okolním světem, který mě zavrhnul a proradně se ke mně otočil zády. Věrní ptáci mi na svých světle šedých křídlech nehlučně přinášeli daleká poselství od ostatních, podobně opuštěných věží, a také novinky z bezprostředního okolí.

Dalším vítaným zpestřením (podívejte se na tento korálek zbarvený do olivova) se staly četné klučičí výpravy. Tito hoši sem vždy vklouzli nepozorovaně, tiše jako myšky, protože tak činili přes výslovný zákaz svých rodičů. Kupředu je poháněla nepřekonatelná zvědavost a touha po dobrodružství, která jim umožnila, aby mnohdy zvítězili sami nad sebou. Někteří pro svůj vnitřní pocit, jiní jen proto, aby se mohli náležitě vychloubat před ostatními. Dobře si připamatovávám jejich oči navrch hlavy, a překotný šepot, kterým si vyměňovali své dojmy a prožitky. Neodvažovali se mluvit nahlas, protože hluboká ozvěna vlastních hlasů je děsila.

Prošla jich tudy celá řada, větších, menších, blonďáčků i tmavovlasých, odvážlivců, rádoby hrdinů, nafoukanců i ustrašenců. Zejména ty hrdiny jsem vždy měla silné nutkání tak trochu postrašit a tak jsem nelenila a tu trošku zavrzala, tu zaskřípala a zavzdychala či jen lehce zakašlala.. Některé to vyděsilo natolik, že se neobjevili už nikdy, některé to naopak magicky přitahovalo a vyzývalo k dalším a dalším návštěvám. Ze všech těch hochů mě doopravdy zaujal jeden jediný. Takový drobounký, zelenooký, který zde byl nesčetněkrát. Ale pak se najednou někam vytratil - asi vyrostl a šel svou vlastní cestou.

A čas stále plynul kupředu, a já si začala pomalu zvykat na tento způsob přežívání a dokonce jsem se začala postupně smiřovat s tím, že stále více chátrám... Když mi však jeden z létajících poštovních doručovatelů donesl zaručeně pravdivou zprávu o tom, že má přítomnost už začíná přímo vadit a že by se taky mohlo stát, že mě dočista zbourají, vylekala jsem se. Ne, to přece není možné...! Prosím, pomozte mi někdo, začala jsem vysílat prosebné signály do svého blízkého i vzdálenějšího okolí. To však stroze a nevšímavě mlčelo, každý si hleděl jen toho svého života v přízemí. Kdo by se zaobíral nějakou starou vodárenskou věží....

Ale pak se to stalo. Vidíte tady ten velký zlatý korálek?! Jednoho dne se pomalounku otevřely dveře, na jejich prahu stál štíhlý zelenooký muž, usmál se tím mě dobře známým klučičím úsměvem a řekl: „Moc se mi po Tobě stýskalo. Ale konečně jsem si k Tobě našel cestu....“

A mě se rázem tak ulevilo, že si to ani nedokážete představit.

Našli jsme se ovšem vzájemně a vzájemně jeden druhého inspirujeme. Těžko byste našli podobnou souznějící dvojici. Já za svou dnešní podobu bezvýhradně vděčím Radimovi, za což mu tímto skládám své hluboké poděkování. Pravda, znovu a znovu mě překvapuje něčím novým. Když už se mi to zdá přespříliš, nelením a přistoupím ke starým „strašícím praktikám“. Usilovně smrkám, začnu nenápadně otáčet klíčem v zámku anebo si jen tak trochu rovnám svá záda, až to docela hlasitě lupne. Anebo vyšlu svého černého kocoura Huberta, aby mého milého človíčka trošku poškádlil. Největší efekt to má tehdy, když je zcela pohroužen do své práce, to potom samým leknutím vyskočí rovnýma nohama a já jen stěží potlačuji smích. Kocour má samozřejmě nařízeno, aby se v žádném případě nenechal spatřit, takže pak vždy zbývají jen dohady. Co to jen mohlo být, přemýšlí tak usilovně, až se mu krabatí čelo! A mně je ho potom zase líto a tak mu rychle tichounce pošeptám, že to jen vítr zadul kolem mých malých okýnek.

Mám moc ráda, když zde v mých velkorysých prostorách tvoří. Ráda se mu dívám přes rameno a někdy mu také trošku radím, jak by se dal návrh ještě vylepšit.

Je pro mě velmi důležité, že už nejsem sama. Jsme dva, oba s hlavou vysoko v oblacích, připraveni zachytit jakýkoliv větší i menší nápad, plující jakkoli vysoko v prostoru mezi nebem a zemí a k jeho následné realizaci neváháme přizvat i další spřízněné duše.

Mé bytí zde na zemi získalo zcela nový rozměr a kdo ví, jestli časem nepřibude ještě další. Co nevidět se chystám navléci osmdesátý korálek na svou šňůru a musím přiznat, že už dávno jsem se necítila tak skvěle...

Pavla Lokajová